Chce nebo nechce USA válku?

Normální Američané pravděpodobně nechtějí. Ale je tomu tak i u jejich mocenských skupin? Sled událostí za poslední rok tomu, bohužel, příliš nenasvědčuje.

 Klíčovou roli zde hraje ekonomika USA. Již to není ten stát, který neomezeně vládl světu především pomocí svého dolaru. Dolar dlouhodobě kulhá a jeho hlubokou krizi lze maskovat stále obtížněji.

Banky po celém světě mají obrovské dolarové rezervy. Další obrovské množství dolarů se nachází v papírové podobě i v domácnostech různě po celém světě. Největší je však číslo součtu elektronických dolarových účtů. To vše dohromady obrovsky přesahuje hodnotu skutečného zboží a majetku, které by bylo možné za toto číslo v dnešních cenách v USA pořídit. Bankéři vědí, že „král je nahý“, ale nikdo z hlavních hráčů to zatím nepřiznává. Bankovní systém je totiž celý o důvěře.

Může však být jen otázkou času, kdy se lidé celého světa začnou lavinovitě této měny zbavovat. To by jistě znamenalo bankrot USA. Avšak USA má kromě těchto problémů ještě také zbraně. Jsou stále v tomto směru nepopiratelnou jedničkou. Času ale nemusí být příliš nazbyt. Po případném kataklyzmatickém bankrotu USA může už být totiž vše jinak. Po takovém vývoji se přece dají předpokládat odstředivé tendence jednotlivých federálních států, tedy nejednotné ovládání vojenských sil.

Dnešní finanční bossové zvyklí řídit dění na zeměkouli si chtějí přirozeně zachovat svoji moc a svůj majetek stůj co stůj. Dolar se bezpodmínečně musí udržet jako hlavní platidlo. Saddam Hussein by pravděpodobně žil, pokud by neměl úmysl přejít z dolaru na euro. Kaddáfí, by možná žil, pokud by kromě vazby na Sarkozyho, nechtěl zavést zlatý africký dinár. Je velice málo arabských zemí, kde radikální islám neměl na růžích ustláno. Působením zahraničních intervencí "svobodného světa", to o Iráku, Libii a Sýrii už neplatí. Rozděl a panuj, nebo pouhopouhá náhoda? Výsledkem udržení vlády dolarem jsou přetrvávající lokální války, vytváření podhoubí pro islámský terorismus a zdevastované hospodářství dříve prosperujících zemí.

Pak je tu ale větší zatím nestravitelné dvojí sousto. Rusko a Čína. Ta Čína, která si za americké dolary sysluje ve velkém zlato, a také za tyto dolary skupuje továrny a doly všude možně ve světě. Proč asi? A EU před konfliktem stále více rozvíjela obchod s Ruskem, a to i v eurech. USA cítí, že smyčka se utahuje. Je třeba nějaký reset, ale lze to vůbec udělat bez konfliktů a války?

Rozpolcená Ukrajina, která se už dlouho potácí na hraně občanské války, je ten nejlepší prostředek. Klínová poloha přesně mezi EU a Ruskem a daleko od USA. Zanechme spekulací, kdo vložil do jejího následného vývoje nejvíce úsilí a připomeňme slova prezidenta Franklina D.Roosevelta: „V politice za nic nemůže náhoda. Pokud se něco děje, klidně se můžete vsadit, že právě tak to bylo naplánováno.“

Nemusíme sice bezmezně s Rooseveltem souhlasit, ale bez sofistikovaného vlivu zahraničí by k událostem na Majdanu v této formě nedošlo. Mezi priority Spojených států patří logicky již dlouho rozkol mezi EU a Ruskem. Raději nerozumím, proč jim nyní v této snaze někteří evropští politici tak okatě sekundují.  Evropa i Ukrajina potřebují spíše více skutečné diplomacie, než stupňování záminek války.

Jaké tedy další indicie dokládají, že vlivné kruhy USA usilují o co největší konflikt, který případně přeroste v něco horšího? Jsou to okolnosti kolem sestřelení malajsijského letadla. Samozřejmě že nevím, jak to vlastně bylo. Je to opředeno velkou spoustou nejasností i úmyslných dezinformací. Je však zarážející, že i bez nezpochybnitelných a jasných důkazů se, a to ihned, pouze na základě zveřejněných dohadů a bez řádného prošetření, uvalují sankce vedoucí k prudkému zostření konfliktu. To není nějaká lajdácká nezodpovědnost, ale hlavní cíl mediální masáže. Zajímavé je i srovnání s Afrikou. Tam úmrtí mnoha desítek tisíc lidí z následků bojů a hladu téměř nikoho ve zbylém světě nevzrušuje.

Když chceš psa bít, klacek si vždy najdeš. A podobně jako Lusitania, je i aeroplán s mrtvými výborný klacek pro propagandu. Pravda nemusí být vždy zas tak podstatná. On už si občan sám vybere, čemu chce věřit, když mu chytře napovíme.

Moc, opravdu moc si přeji, abych se ve svých úvahách mýlil.